Jakub Ivánek: Umělecká výzdoba nádraží Ostrava-Vítkovice

Ve 2. polovině 20. století bývalo zvykem, že každá větší stavba financovaná z peněz státu byla dotvořena uměleckými díly. Tyto artefakty byly vybírány vždy s ohledem na architekturu (sám architekt často charakter umělecké výzdoby ovlivňoval) a stávaly se její samozřejmou součástí. Ani vítkovickému nádraží, projektovanému architektem Josefem Dandou, se tak pochopitelně umění nevyhnulo.

Výtvarné pojednání sloupových hodin pomocí skleněných panelů navržených Vladimírem Kopeckým v roce 1967 (foto Jakub Ivánek, 2016).

Výtvarné pojednání sloupových hodin pomocí skleněných panelů navržených Vladimírem Kopeckým v roce 1967 (foto Jakub Ivánek, 2016).

Z archivních pramenů (dochovaných bohužel neúplně) vysvítá, že se o výtvarném dotvoření výpravní haly nádraží Ostrava-Vítkovice jednalo již v roce 1965. Zamýšlená „barevná skleněná římsa natavená na drátěné osnově“ autora Benjamina Hejlka (1924–1993) o rozměru 90 m2 však nakonec nebyla realizována. Počátkem roku 1967 se totiž hovoří o jiném charakteru výzdoby. Hejlek byl pověřen návrhem na okno s barevným dekorativním sklem mezi vchodem a východem z haly. Autorem hlavního výtvarného prvku daného prostoru – dekorativního pásu na zábradlí ochozu z drátoskla – se měl stát František Burant (1924–2001). Později se však na jeho vzniku podíleli oba uvedení sklářští výtvarníci. V kompozici haly se pak ústředním prvkem staly sloupové hodiny, jejichž skleněný obklad navrhl proslulý sklářský výtvarník Vladimír Kopecký (* 1931). V exteriéru výpravní budovy (v trávníku vedle tramvajové zastávky) se ještě uplatnila vertikála vysokého kovového poutače, k jehož vzniku ale nemáme zatím žádné informace. Stejně jsme na tom s kovovým pylonem uvnitř nádražní haly. Oba tyto objekty byly jednoduššími designovVýtvarné pojednání sloupových hodin pomocí skleněných panelů navržených Vladimírem Kopeckým v roce 1967 (foto Jakub Ivánek, 2016).ými prvky, jejichž vznik můžeme spojit s činností Vítkovických železáren a Nové Huti (loga podniků byla na poutačích umístěna).

Při srovnání vítkovického nádraží s dalšími významnými nádražními budovami vzniklými v téže době na Ostravsku, se ukazuje jeho svébytnost. Např. na ostravském Hlavním nádraží se uplatnily rozměrné vitrážové pásy s výjevy z historie Ostravy, jejichž návrh vytvořil brněnský malíř Oldřich Vašica, a atrium před výpravní halou vhodně doplnila kruhová kašna s plastikou brněnské sochařky Sylvy Lacinové. V Havířově upíná hlavní pozornost návštěvníka výpravní haly krom kubizujícího stropu monumentální mozaika dle návrhu Vladimíra Kopeckého vyrobená ze štípaných smaltů (nejnákladnější mozaikové techniky) a její expresivní pojetí doplnila před výpravní halou rozměrná betonová plastika Směrník sochaře Václava Uruby.

Detail dekorativního pásu ochozu od Františka Buranta a Benjamina Hejlka (foto Roman Polášek, 2009).

Detail dekorativního pásu ochozu od Františka Buranta a Benjamina Hejlka (foto Roman Polášek, 2009).

Zato pro Vítkovice navrhl Kopecký jednoduchý, z uniformních panelů složený obklad sloupových hodin, u nichž fungovala malá fontánka. Rozměrné vitráže či barevné mozaiky zde taktéž nenajdeme, ovšem má to svůj důvod. Tím je právě to, jak umělecká výzdoba uměla souznít s danou architekturou. Jednoduché průčelí budovy Hlavního nádraží v Ostravě volalo po osvěžení uměleckým dílem a jeho kruhové atrium po výrazném vodním prvku. Střízlivý exteriér výpravní haly v Havířově si zase mohl dovolit vydatnější umělecké osvěžení a k expresivitě vybízel již prolamovaný „bruselský“ strop haly. Zato nádražní budova ve Vítkovicích byla už sama o sobě pojednána poměrně výrazně a její průčelí je značně členité – prosklená klikatice na čelní fasádě zcela ovládá pohled pozorovatele této architektury. Výpravní hala je navíc hlubší, a tím i stinnější než havířovská. Umělecká díla byla proto volena tak, aby architekturu nenarušovala, naopak ji decentně dotvořila. Dala celému prostoru výsledný „šmrnc“.

Proto se v interiéru haly uplatnilo bezbarvé sklo – ať už jde o ony Kopeckého hodiny, či dlouhý dekorativní pás Buranta s Hejlkem, který obíhá celý ochoz patra a je zdoben jednoduchými vypalovanými tvary s motivy pohybu a železniční dopravy. Jedinou barevnou realizací byla na nádraží ona skleněná stěna mezi vchodem a východem, kterou Hejlek pojal jako plastický skleněný reliéf z barevného skla nataveného na průzračnou výplň pozadí. Ta však již brzy po dokončení umělecké výzdoby v roce 1967 došla úrazu a roku 1969 byla namísto opravy autorem nahrazena rovněž bezbarvými, plasticky pojednanými výplněmi z drátoskla.

Dnešní stav těchto uměleckých prvků v podstatě odpovídá stavu celé nádražní budovy. Reliéfně pojednané sklo u vstupu bylo postupně vybíjeno, až zbyla do současnosti jen poslední výplň. Další dvě skleněné realizace v interiéru se sice dochovaly, ovšem v porušeném stavu. Na hodinách je jeden panel rozbitý, na mnoha místech praskly i výplně dekorativního pásu zábradlí, nehledě na to, že jsou po letech neúdržby značně ušpiněné. Zcela v minulosti zmizely také oba kovové pylony nejistého původu. Zatímco ten vnitřní jednotu prostoru spíš rozbíjel, a není ho tudíž velká škoda, poutač v exteriéru představoval silně vertikální prvek areálu, který dnes kompozici nádraží trochu schází.

Jakub Ivánek

Zdroje:

Národní archiv, Praha, fond Český fond výtvarných umělců – Dílo (zápisy z jednání umělecké komise)

Dobové fotografie (archiv Petra Sikuly, Archiv města Ostravy, propagační publikace Vítkovické stavby Ostrava)

Diskutovaná umělecká díla naleznete v databázi Ostravské sochy (www.ostravskesochy.cz).

Interiér výpravní haly s prostorovým kovovým poutačem v 70. letech 20. století (archiv Petra Sikuly).

Interiér výpravní haly s prostorovým kovovým poutačem v 70. letech 20. století (archiv Petra Sikuly).

 

Zdroje:

Národní archiv, Praha, fond Český fond výtvarných umělců – Dílo (zápisy z jednání umělecké komise)

Dobové fotografie (archiv Petra Sikuly, Archiv města Ostravy, propagační publikace Vítkovické stavby Ostrava)